Ano, šéfe

V kouzelné, průmyslem nezatížené Hazlovské pahorkatině v Ašském výběžku se nachází obec Hazlov. V okolí se rozprostírá romantické, osmnáctijamkové golfové hřiště, kam to mají Němci, co by kamenem dohodil. Vedle silnice stojí restaurace Kuželna s kuželkářskou hernou, kde se pořádají turnaje. Ale ani sportovci, ani návštěvníci nedalekých Františkových Lázní či cyklisté a výletníci to tady nevytrhnou – místní i „lufťáci“ chodí na pivo ke konkurenci. Stěžují si na personál Kuželny.

Majitelka Miroslava doufá, že podřízené umravní šéf, sama je nedůsledná. Na první pohled to není typ manažerky. I když vlastní restauraci už sedm let, nezavřela ji už dávno jen proto, že ztráty financuje její manžel z fungující tiskárny. V Kuželně si totiž hraje hlavně ona – na paní hospodskou. Asi neví, co by jinak dělala. To její muž by věděl, co si za ty oknem vyhozené peníze pořídit – touží po karavanu.

A Zdeněk Pohlreich mu takový komfortní model dokonce provokativně přiveze ukázat, jak uvidíte v další neradostné zastávce buditele českých restaurací při putování po našich lokálech v pořadu Ano, šéfe! ve čtvrtek 13. října ve 21.20 na Primě.

Restaurace přeplněná reklamními poutáky, nikoli hosty, působí dojmem „každý pes jiná ves“. Jídelní lístek je podobný – rozbitý a nesmyslný. Personál si dělá, co chce, někdy skoro nic, má vlastní hlavu, obsluha se vleče, kuchyně kaloricky i gramáží přející, ale jinak nic moc. Kuchař se prý pozná podle předkrmu, proto si šéf objedná „bolševický biftek“ (sázená vejce na mastné topince) a usoudí, že „bolševický biftek vypadá stejně dobře jako všechno, co tady ti bolševici za ta léta udělali“.

Pizza, jedna z ústředních lákadel karty, je strašná, zrovna tak groteskní předvařené těstoviny carbonara. V kuchyni je momentálně „sám kuchař v poli“; Petr tu vaří už šest let stejná jídla a nutně potřebuje posilu. Kuželna denně rozváží 150 obědů pro závodní stravování, ovšem za 60 korun, takže nula od nuly pojde. Uvidíme konkurz tří kuchařů. Jedním z adeptů je i mladíček, který přijel až z Brna, vyučil se v Rakousku a prošvihl nabídku z Dubaje. Zůstane v Hazlově právě on, nebo někdo úplně jiný?

Velkým problémem je sama paní majitelka. Nekomunikativní, bez autority, i když právě to by si moc přála. Velet v hospodě neumí, a tak tu nefunguje téměř nic, ani komunikace. Rodina do podniku investovala velký balík peněz a měsíčně prodělávají dalších 50 až 100 tisíc. Za ty peníze by si mohl Mirčin manžel, který vše dotuje z fungující tiskárny, třikrát koupit vysněný obytný karavan a odjet v něm na dovolenou. Samozřejmě i to je důvod, proč se v Kuželně nic moc neděje. Šéf se proto vypraví i za ním do továrny. Miroslava má ještě cukrárnu a trafiku, zdá se, že její podnikatelské ambice jsou větší než její schopnosti. Obrečela představu, že by její manažerské hrátky měly skončit…

Zdeněk Pohlreich přitom Kuželnu bez zásadní změny strategie a menu vidí jako dojnou krávu, strašidelný zámek a její tým tak slabý, že stačí malý zásah a zhroutí se jako ty kuželky. Majitelce důrazně poradil, aby do restaurace neinvestovala další peníze. „Ať cestuje a zůstane raději doma, tohle je drahej koníček,“ radí drsně šéf. Poslechla? Starý jídelní lístek skončil v dřevěné rakvičce, jaký bude ten nový? V jaké kondici shledá šéf Kuželnu a majitelku při svém návratu?