Ano, šéfe

K nejvyužívanějším surovinám původní horské a okolní podhorské kuchyně patřily brambory, houby, cibule, česnek, zelí, vejce a mléko. Na horách se lidem nikdy bůhvíjak nevedlo, museli se řídit rozmary počasí a o tom, co budou jíst, rozhodovalo zejména roční období.

Polévky se vařily například ovocné, v zimě zahřály a v létě příjemně osvěžily. Mléčné polévky – jako třeba hladká Ančka – nahrazovaly bílkovinami maso, které bývalo jen v neděli, ve svátek a o poutích a posvíceních. Couračka z kysaného zelí dodávala vitamin C, ale dnes se téměř nevaří. To kyselo z chlebového kvásku a žitné mouky přežilo, a dokonce je v módě. S královnou krkonošských polévek se vstávalo i chodilo spát. O kyselu se říká, že vás postaví na nohy. Dávaly se do něj brambory, vajíčko a čerstvé nebo sušené houby. Polévky se nikdy nezahušťovaly jíškou, ale zátřepkou z mléka nebo kyselé smetany. Když nebylo ani kyselo, snídalo se v Krkonoších mléko s chlebem a večeřely brambory na šťouchačku nebo na loupačku. Pekly se zelníky, mrkvance i řepánky – vdolky plněné ovocem i zeleninou. Kořenilo se bylinkami z vlastních zahrádek – estragonem, libečkem, kerblíkem, meduňkou, bazalkou, bedrníkem, saturejkou, brutnákem a černobýlem.

Bez hub a brambor by to nešlo

Brambory byly alfou a omegou zdejší kuchyně. Objevily se v Krkonoších koncem 18. století a z velké části nahradily původní jídla z pohanky a prosa. Vařily se ve slupce, podávaly se se solí a zapíjely mlékem nebo podmáslím. Osolenému mléku, do kterého se přidalo rozškvařené máslo, se říkalo tunka. Když se k předem oškrábaným, s kmínem uvařeným a poté neslitým bramborám přidal česnek a lžíce sádla, vznikl oukrop. Oblíbená byla také bramborová kaše a škubánky – kucmouch. Jedinečnou chuť oukropu či hubníku dodával česnek. Dával se i do tradičního českého bramboráku, kterému se v Podkrkonoší říká dodnes bramborka. Výše v horách se dělaly sejkory – bramboráky pečené nasucho přímo na plotně. V každém koutě Krkonoš se bramborák připravuje trochu jinak a také se jinak jmenuje. Bandorník, frncábník, fofrovanec, kramflíky, drn, to všechno jsou názvy pro zdejší nejznámější jídlo z brambor.

Významnou roli ve stravě horalů měly houby. Přidávaly se do polévek (bílá polévka), omáček, s brambory tvořily základ krkonošských pokrmů. Sloužily také jako nejlevnější, a tudíž nejrozšířenější koření. A kromě známých hříbků, křemenáčů, kozáků a lišek se sbíraly například i čirůvky. Jidášovo ucho se přidávalo do zapražených bramborových polévek, do kysela a do hubníku. Čirůvky šafránky se nejčastěji nakládaly do octa, stejně jako václavky. Krkonošská kuchyně se také neobešla bez chleba. Ten v Krkonoších uměli
a říkalo se zde, že jak se kdo srovná s chlebem, tak se srovná s lidmi. Houby se prodávaly na trhu, případně sušily. Očistily se a nakrájely na tenoučké plátky a následně na půdách přecházely do trvanlivé podoby na speciálně k tomuto účelu vyrobených sítech. Někde se také plátky hub navlékaly na dlouhé silnější nitě. Pak končily v pytlících a jednom z nejoblíbenějších jídel  – krkonošském hubníku.

Lidé sbírali borůvky a dělali z nich různé knedlíky – např. velké plněné blbouny – nebo bublaniny.Ty se pekly také z třešní a ze švestek se vařila povidla na koláče. Zdejší lidé uměli využít opravdu všechno, co jim příroda nabízela.