Vedoucí restaurace je manažer
Paní Yveta – ale nejen ona – má problémy s vedením lidí ve své restauraci. Také například Fialovi z Jihlavy si s personálem a řízením podniku moc nevěděli rady.
Restaurační byznys je tvrdý, měkkosrdcatí lidé v něm nemají šanci.
Každý šéf by měl umět komunikovat s kolektivem. Měl by být důsledný a sám jít příkladem. Důležitá je motivace zaměstnanců. Motivovaný ale musí být především on sám, jinak působí nevěrohodně. Ničeho nedosáhne, když nedokáže zharmonizovat a sladit všechny činnosti. Komunikace by neměla být jednosměrná, ale také by se neměla zvrhnout v neustálé debaty, v nichž mají podřízení poslední slovo. Komunikovat musí celý tým, jedno hluché místo může nabourat celý systém práce. Zpětná vazba je nezbytná, je třeba se o ní neustále ujišťovat (třeba odpovědí: „Ano, šéfe!“). Člověk, který chce šéfovat, si musí ujasnit role, jež souvisejí s vedoucím a řídícím postavením.
Není náhoda, že problémy s kázní měl právě pan Fiala a paní Yveta. Oba totiž v minulosti pracovali jako řadoví zaměstnanci. Pan Fiala byl číšník a Yveta U Apoštola vařila a stlala postele. Je dobré začínat od píky, protože mnoho věcí chápeme a umíme si představit, kolik práce vyžaduje splnění jednotlivých úkolů. Rozumíme provozu. Také ale bazírujeme na detailech a třeba kvůli tomu přehlédneme zásadní problémy. Pokud nemáme vůdčí povahu, je s přerodem do nadřízené pozice potíž. Slušní nebo ostýchavější lidé si připadají hloupě, když mají bývalým kolegům najednou něco nařizovat a kontrolovat je. Proto bývá lepší, když šéf řídí kolektiv a podnik od začátku. Jeho pozice je jasnější a on si s kolegy nehraje na kamaráda. Někdo se ale do vedoucí role vpraví tak rychle, že se jeho bývalí kolegové nestačí divit. Někdo nikdy. Může za tím být i slabost a pohodlnost. Je nepříjemné trvat na svých požadavcích a jít do konfliktu. Tomu se ovšem žádný manažer nevyhne, stejně jako dělání nepopulárních opatření a propouštění nepotřebných a neschopných zaměstnanců. Mít restauraci také znamená důsledně kontrolovat první poslední, jinak majitel zpláče nad výdělkem. Snad na žádném jiném pracovišti není tolik svodů, které zaměstnance přímo vybízejí, aby zkusili něco ošidit nebo si nepovoleně přilepšit. Hospodští to někdy řeší čistě rodinným kolektivem. Dává jim větší jistotu, protože jen málokdo touží po zruinování vlastního živobytí. Rodinný podnik má však také svá úskalí. Budeme vůči svým blízkým dostatečně důslední? (Vzpomeňme si na paní Yvetu a jejího syna, který působil v restauraci jako číšník.) Dokážeme oddělit soukromí a práci? A lze to vůbec?
V salonku během pracovní porady proběhla hádka. V lokále pak další a ještě tvrdší. Nakonec Yvetu zbavil obtížné a podrazácké podřízené sám šéf.
Yveta: Mám dělat všechno sama dvacet čtyři hodin denně? (má nalomený hlas) A neřvi na mě!
Jana: Až na tebe začnu řvát, tak to teprve uvidíš!
Yveta: Myslíš, že si to ke mně můžeš dovolit? Není mezi náma věkovej rozdíl?
Jana: Ty se ale nestaráš.
Pohlreich: Jsi nekonečně drzá a sprostá. Kdyby sis tohle dovolila ke mně, vyrazil bych tě. Jestli je tohle šéf hospody, tak byť by dělal všechno blbě, ty si v životě nemůžeš dovolit takovejhle přístup. Nikdy, drahoušku. V týhle chvíli seš pro mě naprosto mrtvá duše a u týhle debaty už nemáš co dělat.
J.: Jsem drzá, no a co? Klidně… (odchází)
Vzápětí pak Jana v lokále známým hostům vysvětluje: „Já jsem držka, on je držka, proto si nesednem.“ (Evidentně vůbec nepochopila, o co jde a co si jako podřízená nesmí dovolit.)
Co Zdeněk Pohlreich kladl Yvetě na srdce:
- Personál, to je tvář tvojí restaurace.
- S personálem se nesmíš hádat tak, že je to slyšet v lokále.
- Nekřič. Mluv na ně klidně, aby si zapamatovali, co jim říkáš.
- I kdyby se ti stokrát zdálo, že už máš dost, nesmíš to před podřízenými nikdy vzdát, protože se pak to vy…ou.
- Normální byznys nefunguje na úrovni osobních výčitek a útoků.
- Šéfuj jim. Ty s nimi nemůžeš jednat jako rovná s rovnými. Nechovej se jako zaměstnanec, to je velká blbost.
Diskuse
:)