Nejsem tak naivní jako Klecánek

Cesty domů, Nejsem tak naivní jako Klecánek, 2 Foto: Cesty domů, Nejsem tak naivní jako Klecánek, 2Foto: Prima

Role Františka Klecánka, hodného a trochu smolařského policajta, je první televizní příležitost pětadvacetiletého herce Davida Reinera. Jak se mu s mladým poručíkem žije?

Poručík Klecánek je hodný kluk, ale trochu zmatkář a smolař. Nemáte ten pocit?

Mám. Přesněji řečeno je trochu ňouma. Ale je mi sympatický. Prostě obyčejný kluk, který nastoupil do svého prvního zaměstnání a tam získává od starších kolegů zkušenosti a otrkává se. Vymyslel jsem si pro tu postavu, že by mohla nosit brýle, aby ještě víc podtrhovaly jeho bezradnost. Já sám je sice taky nosím, ale jen málo. V seriálu byl Klecánek zatím jen takový nosič kafe, ale v poslední době jsem točil hodně zajímavé scény.

Jaké například?

Například scéna v nemocnici, kde mě všichni opečovávali. Nebo rvačka. Ale hodně zajímavé bylo i natáčení ve vile u Bernátových, kde jsem byl svázaný provazem. Svazovali mě lidi ze štábu a vzpomínám si, že malí kluci, Ríša se Standou, kteří hrají Ivana s Jonášem, litovali, že to nemůžou udělat sami. Po první zkoušce provazy povolily, což se režisérovi Jiřímu Adamcovi nelíbilo, tak šel a svázal mě sám tak, aby to vypadalo co nejvíc realisticky. Takové obrazy jsou samozřejmě zajímavější než scény v kanceláři, kde sedíme za stolem a povídáme si.

V kanceláři vás školí dva zkušení policajti, Mašek a Vejnar, a dávají vám rady do života. Když jste nastoupil do svého prvního angažmá v divadle, taky vám kolegové udíleli moudra?

Ani ne, já si vybavuju, že jsem měl vždycky kolem sebe lidi, kteří mi projevovali spíš lásku, než aby mě nějak cepovali. Až když jsem nastoupil na ostravskou konzervatoř, bylo to cepování občas zapotřebí. (směje se David) Ale s tím musí každý herec počítat, když se na tuhle dráhu dá. Po škole jsem hrál dva roky v Západočeském divadle v Chebu. Když jsem přišel na natáčení seriálu, potkal jsem tu Petra Konáše, který mě tam v angažmá vystřídal.

Teď vás mohou diváci vidět kde?

Momentálně nikde. Když jsem odešel z divadla, chvíli jsem se živil jako číšník doma v Prachaticích. Rozhodl jsem se nezůstat na oblasti a zamířil jsem do Prahy. Ovšem nutno přiznat, že oblast mi dala hodně a skláním se před herci ze všech zdejších divadel. Teď jsem na volné noze, ale rád bych zase někde hostoval, divadlo mi trochu chybí. Rád vzpomínám na muzikál Romeo a Julie na ledě. Dostal jsem v něm suchozemskou roli – sluhu Kapuletů. Tenhle muzikál se nehrál u nás v Chebu, byla to mezinárodní produkce a sjezdili jsme s ním pár zemí. Pro mne to byla úžasná zkušenost. Někde jsme hráli třeba i pro osm tisíc diváků. Zvláštní je, že jsem se necítil nijak nervózní, mnohem větší trému mám před komornějším publikem.

Na čem byste – kromě nějaké divadelní inscenace – ještě rád pracoval?

Jsem vděčný za první seriálovou zkušenost a stejně tak bych si rád zkusil i film. A taky dabing. Ten mne láká velmi. Mám poměrně univerzální hlas, třeba by se pro něj hodil.

Navíc mluvíte krásně spisovně.

To proto, že jsem vyrůstal v Rožnově pod Radhoštěm, na Moravě se mluví spisovněji než v Praze. A na konzervatoři do nás správnou mluvu vtloukali. Což je dobře.

Vyrůstal jste v Rožnově, doma jste v Prachaticích, žijete ale v Praze, jak to tedy je?

Narodil jsem se ve Valašském Meziříčí a do patnácti let žil v Rožnově pod Radhoštěm, pak jsme se po rozvodu rodičů přestěhovali s mámou a sestrou do Prostějova. Máma je učitelka, ale protože je takříkajíc příjemně švihlá, nikdo by to do ní neřekl. Učí češtinu a němčinu. Mám o šest let starší sestru Petru, která učí v létě tenis a v zimě lyžování, hodně pobývá v zahraničí. Já jediný jsem se zaměřil na herectví a šel studovat konzervatoř v Ostravě. Protože se nám stýskalo po těch kopečcích, přestěhovali jsme se pak s mámou a sestrou do Prachatic, do podhůří Šumavy. Angažmá jsem ale dostal v Chebu a po dvou letech se přestěhoval do Prahy.

To jste se za pár let stěhoval víckrát než jiní lidé za celý život. Nemáte problém si na nové místo a lidi zvyknout?

Ne, nemám vůbec problém si někde zvyknout. Horší je to s přáteli. Když se stěhujete, tak vám mizí. Některé jsem neviděl bohužel i několik let a tady v Praze jich moc nemám. Ale chci to napravit, s přáteli se víc setkávat a poznávat i nové lidi. Což dělám velmi rád. Když narazím na zajímavého člověka, říkám si: Proč já jsem tě nepotkal už dávno...

Na rozdíl od Klecánka opravdu nesedíte na jednom místě za stolem. Když zrovna nejezdíte po celé republice nebo nepotkáváte nové lidi, co vás baví?

S Klecánkem mám jen málo společného. Jsem taky spíš introvertní, ale když jsem ve skupině lidí, které dobře znám, jsem naopak hodně extrovertní. Rozhodně ale nejsem tak naivní a důvěřivý, jako je on. Už ne. Zajímám se o moderní historii, tedy historii 20. století. Rád čtu a taky hodně jezdím na kole a chodím ven. Ona se ta historie s cestováním prolíná, protože moc rád jezdím po různých koutech naší země, objíždím historická města a jejich památky. Každý člověk by měl mít alespoň trochu povědomí o tom, kde jaké město leží a co je pro něj typické. Hodně lidí se snaží jezdit co nejvíc po světě, což je fajn, ale přitom ani nevědí, kde leží Máchovo jezero. Což už tak fajn není.

Ohnivý kuře Foto:
15:10 16:30
32%
DNES V TVDr. Dokonalý Foto:
20.15
DNES V TVV novém studiu Top Star Magazínu se představila i moderátorka Eva Perkausová. Foto:
21.30
DNES V TVAutosalon Foto:
20.15

reklama