iPrima.cz - úvodní stránka

Zeptali jsme se tedy mimo jiné i na to, co tuto známou lékařku v práci potěší ze všeho nejvíc…

Čím vás obohatila účast v pořadu Jste to, co jíte?

Uvědomila jsem si, kolik obézních má spíš problém psychický než dietní. Pocity méněcennosti, vyřazení ze společnosti štíhlých a pocity viny a pronásledování ve světě obézních často dominují. Tito lidé jsou pak hnáni do drastického omezení potravy i sociálních kontaktů či kontaktů se zdravotnictvím (protože se před lékaři stydí za svou obezitu).  

Jak byste okomentovala změnu, kterou jste prošla od prvních dílů pořadu do současnosti?

Proměnou jsem neprošla. Spíš se mi podařilo přesvědčit ostatní, že je třeba zdůraznit, že problém obezity je komplexní – tedy nejen fyzický, ale především psychický. Je třeba, aby pacient přijal nový stravovací a pohybový režim, a to lze jen tak, že převezme osobní odpovědnost za svou lednici a talíř či tenisky. Myslím, že výsledky se dostavují – lidé si uvědomují, že je třeba se o sebe starat, nikoli nechat odpovědnost na lékaři či dietologovi.

Pořad Jste to, co jíte má stále větší sledovanost. Překvapuje vás to? Co je podle vás příčinou?

Právě to, že odhalujeme víc a víc komplexnost léčby obézních a pouštíme se i do kontroverzní debaty o tom, že velká většina obézních trpí spíše než nadbytkem příjmu potravin NEDOSTATKEM některých živin. Také odhalujeme nízkou kvalitu některých průmyslových potravin. Těší mě, že na pořad reagují také někteří výrobci postupným zlepšováním kvality svých produktů. Reagují i média, v nichž se postupně začíná vytrácet titulek „válka s kilogramy bez námahy“ a je nahrazován „válkou s centimetry a leností hýbat se“.

Měla jste velký vliv na spoustu lidí v  průlomovém zjištění, že tloustnutí a nadváha často souvisejí s psychikou. Jste v tom tak trochu průkopnice v médiích…

Byl to můj cíl a jsem ráda, že vyšel. Díky důvěře účastníků pořadu v to, že jejich výpovědi nevystřihneme a že tak mohou pomoci dalším, jsme se dozvěděli my i diváci mnoho. O vnitřních bojích, pocitech viny i o hlubokém trápení se sebeodmítáním. Toho si vážím nejvíce. Vyjít z izolace a promluvit otevřeně před kamerou o tom, že se trápí – to dokáže jen silný a odvážný člověk.

Pracujete již dlouho jako lékařka, co vás na této práci těší?

Asi největší radost mi vždy způsobí každý pacient, který se vrátí jen s poděkováním za to, že konečně sobě a svému tělu i duši rozumí a že za část tohoto porozumění děkuje třeba i mně. Považuji se za lékaře, který pouze pomáhá přírodě v uzdravení, nikoli za „geniálního uzdravovače“. Nakonec na své změně k lepšímu musí zapracovat hlavně pacient. My lékaři mu k tomu jen ukazujeme cestu.

Jako vodačka jste jistě sjela už plno řek. Chystáte se na dovolenou na vodu?

Vodáctví miluji od dětství. Je to pro mě kontakt s přírodou a živly – vodou, vzduchem a na tábořišti i se zemí a s ohněm. Je to návrat ke kořenům života v přírodě a zároveň velmi příjemný způsob pohybu. Na dovolené si vždy nějaký čas na sjetí některé z českých řek najdu. Jako levý háček jsem tvor poslušný a vděčný zadákovi, že přebírá část zodpovědnosti za to, jak jedeme. Asi i proto si na vodě nejlépe odpočinu. Prostě se „vezu“ a starosti házím za hlavu – na zadáka. :-)