Zažila jsi někdy podobný frmol, kdy jsi dělala dvě takhle náročné věci dohromady?

Ne, nikdy v životě. Bylo to krásné, ale strašně náročné období. Byla jsem ve velkém stresu, událo se toho hrozně moc. Neužila jsem si narozeniny, zemřel dědeček mého přítele Milana, neměla jsem čas učit se na maturitu. Natož čas na sebe, Milana nebo ostatní kamarády. V tuhle chvíli mám za sebou pouze praktickou část maturity na Pražské konzervatoři, tedy z herectví, zpěvu, tance a interpretace. Začíná mi svaťák a po něm mě čeká další část.

Kdy jsi se dozvěděla, že dostaneš v Robinu Hoodovi roli komorné?

Pan Soukup se mnou mluvil o tom, že v muzikálu je jedna humorná rolička, na kterou bych se hodila, ještě ten večer po velkém finále. Pak mi to potvrdili s panem Kocourkem a připili jsme si na to. Jsem strašně šťastná, že budu hrát v opravdovém divadle svou první muzikálovou roli. A jsem raději, že mám komickou roli, sedne mi mnohem víc. Martinka to bude mít jako Mariana mnohem těžší, leží na ní velká zodpovědnost. Jako vítězka soutěže, kterou si vybrali diváci, nesmí zklamat. Asi bude čelit pořádné kritice. Toho bych se bála a asi bych takovou zodpovědnost nezvládla, i když s kritikou taky počítám. Už jsem si leccos vyslechla. Teď na to ale nemyslím, mám jiné starosti. Začíná mi svaťák, sedmého června maturuju. Pak už se budu věnovat jenom Hoodovi. 

Co kritického sis vyslechla?

Jak kdy. Docela mě rozhodil Jiří Zonyga, když mi po jednom kole řekl, že jsem písničku Lady Marmelade zazpívala špatně. A taky jsem – já hloupá – zabloudila na nějaké internetové blogy, kde jsem se o sobě dočetla spoustu hnusných věcí. To mě rozhodilo ještě víc. Navíc jsem druhý den maturovala ze zpěvu. Není divu, že jsem byla hrozně nejistá a písnička se mi nepodařila, jak jsem chtěla. Kritiku nedokážu hodit za hlavu, hrozně ji řeším a přemýšlím o ní. I když spousta lidí mi říká, že si na to budu muset zvyknout, že takový je showbusiness.

Ty se ale v showbusinessu pohybuješ už delší dobu, tak bys na něco takového měla být zvyklá?

Sice natáčím od dětství, ale to je něco jiného. Já to vždycky brala jenom jako hru. I když mě občas někdo pozná na ulici a v rámci Ordinace v růžové zahradě jsem byla na pár večírcích, nepovažuju se za žádnou celebritu, takže nevím, jak to chodí. A taky jsem naštěstí nezažila žádné podrazy.  

Co jiného ti v životě udělalo podobnou radost jako role v muzikálu?

Mně udělalo radost už jenom to, že jsem postoupila do padesátky soutěžících. A pak postup do finálové čtrnáctky. Od začátku jsem byla připravená, že vypadnu. Vůbec jsem nečekala, že budu postupovat dál a dál, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dostanu až do velkého finále. Jakmile vypadla Radka, bylo mi jasné, že to vyhraje Martinka. Všichni by byli nešťastný, kdybych vyhrála já. Marianu si nikdo nepředstavuje jako malý kopyto s rovnátkama, ale jako racionálně uvažující dívku, která má v mnohém jasno a ještě krásně vypadá. Žádný střevo, jako jsem já. Proto jsem mnohem šťastnější za roli komorné.

Bojíš se zkoušek a práce s režisérem Jánem Ďurovčíkem?

Strašně moc a z mnoha důvodů. On na mě byl docela drsnej. V televizi mě třeba chválil, ale pak mi řekl, že to bylo příšerný. Možná mě chce vybičovat k lepším výsledkům a myslí to dobře, ale je strašně nevypočitatelný. Tak uvidím. Na zkoušky se těším, potkám se tam s Radkou, Martinkou, Honzou, Vikym, který dostal roli v company, a možná i Lacem. A taky bych nějakou roli přála Davidovi, zasloužil by si ji. Bude to pro mě úžasná zkušenost. Hraju sice s amatérským divadelním souborem, ale jsem zvědavá, jaké to je v opravdickém divadle. Vynasnažím se nezklamat a vystihnout co nejlíp charakter postavy. Komorná se má zamilovat do nějakého Číňana, tak udělám první poslední, aby to bylo vtipný.

Máš perfektní rodinné zázemí. Umíš si představit, že by tě rodiče nepodporovali v tom, co děláš?

Maminka mě vždycky podporovala, ale sama je hodně stydlivá. Nechápe, kde se tohle všechno ve mně bere, a moc s tím ze začátku nesouhlasila. Byla překvapená, když mě paní učitelka přihlásila do recitační soutěže Pražské vajíčko. A ještě víc, když mě tam oslovila jedna paní, jestli si nechci zahrát v televizních Bakalářích. To mi bylo asi šest let. V televizi si mě zaregistrovali a pak mi nabízeli další role. Když mi bylo osm, zahrála jsem si velkou roli v pohádkovém seriálu O ztracené lásce. Mámě se to nejdřív nezdálo, ale když viděla, že mě to baví, nebránila mi a začala mě podporovat. Taťka byl taky vždycky při mně, nechal mě dělat, co mě baví. Neumím si představit, že by to bylo jinak.

Podporu máš i v bratrovi...

Ondrovi je šestadvacet a od narození má dětskou mozkovou obrnu. Narodil se předčasně v osmém měsíci. Kdyby se narodil teď, pomohli by mu, ale tenkrát neměli v nemocnici Bulovka pořádný inkubátor, tak ho v nějakém provizorním vezli do Kolína. A než ho tam dovezli, odumřely mu mozkové buňky. Do patnácti let chodil, i když špatně, pak šel na operaci, aby mu prodloužili zkrácené šlachy. Jenže doktoři operaci pokazili, tak skončil na vozíku. Ale on je spokojenej, protože dělá práci, kterou má rád. Píše o muzikálech na různé servery, perfektní recenze a kritiky, všichni ho vychvalují. Vystudoval obchodní akademii, chtěl by studovat divadelní vědu, ale má hodně práce, jezdí po celé republice. Vždycky si to nějak zařídí, nic pro něj není problém, vozík ho nijak neomezuje. Spolupracuje s Městským divadlem v Brně, píše taky recenze na DVD. Má obrovský přehled. Když se někde objeví nějaký neznámý muzikál, jediný, kdo ho zná, je on.

Během soutěže ti hodně pomáhal i přítel Milan. Jak jste spolu dlouho?

Poznali jsme se před pěti lety na Letní herecké škole, jsme spolu čtyři roky. Máme za sebou nějaké krize, ale teď je náš vztah možná nejlepší. Milda ale pojede v září studovat ekonomii do Německa, možná tam zůstane celý rok. To mě trochu mrzí, ale přeju mu to. Láká ho i divadlo, ale to má jako koníčka. Hraje s námi v amatérském divadle Nová generace, v jednom představení má dokonce hlavní roli. Byli jsme na různých přehlídkách, dokonce jsme se dostali na Jiráskův Hronov. Milda tam dostal cenu za nejlepší herecký výkon. Byli jsme na něj v legraci naštvaní, že dostal cenu zrovna on, který jediný herectví nestuduje. A ještě si odjede a už s námi hrát nebude. On na sebe umí strhnout pozornost. Což mě někdy štve.

Perete se někdy o pozornost?

Ne, pereme se o pravdu.

Kdo vyhrává?

Zatím Milan. Uznám, že má pravdu, i když si to nemyslím. Moudřejší ustoupí. Ale teď už se nijak moc nehádáme.

Bydlíte spolu?

Ne, ale vlastně jsem teď u něj častěji než u rodičů. Bydlí v třígeneračním baráčku, kde máme pro sebe jedno patro, které si rekonstruujeme. Postavil ho děda, který nedávno umřel. Kolem domu je obrovská kaskádovitá zahrada se spoustou ovoce a zeleniny, dokonce i se slepicemi. Člověk má pocit, že je v přírodě, přitom je to pořád Praha. Je to balzám na nervy.

Žárlíte na sebe?

Víc žárlím asi já. Ale je to zdravá žárlivost, ta neškodí. I když Milan teď začal přemýšlet o tom, že když budu hrát v divadle, tak tam třeba potkám někoho jiného a on už mě nebude zajímat. Ale to se nestane. On je moje první láska, ještě nikdy jsem nebyla zamilovaná do nikoho jiného. Hledali jsme se, až jsme se našli. Tak nám to snad vydrží.