27. června 2023 06:00

Všechno, co potřebujete vědět o Indiana Jonesovi 5: Jak se točila rozlučka s legendárním dobrodruhem?

Na Oscara nominovaný Harrison Ford se ve snímku Indiana Jones a nástroj osudu naposledy vrací ve své ikonické roli pohotového a rafinovaného archeologa. Co nás od 29. června vlastně čeká?

Píše se rok 1969 a Indiana Jones se chystá pověsit své řemeslo definitivně na hřebík. Po více než deseti letech výuky na newyorské Hunter College se uznávaný profesor archeologie chystá odejít na odpočinek a trávit čas ve svém skromném bytě, ve kterém žije osamělým životem. Situace se ale nečekaně změní po překvapivé návštěvě jeho kmotřenky Heleny Shawové (Phoebe Waller-Bridge), se kterou nebyl již dlouhé roky v kontaktu. Ta pátrá po vzácném artefaktu, který její otec před lety svěřil právě Indymu – po nechvalně proslulém Archimédově disku, zařízení, které údajně dokáže vyhledávat trhliny v čase.

Helena jakožto zkušená podvodnice nástroj ukradne a kvapně opustí Spojené státy, aby cenný artefakt co nejvýhodněji zpeněžila. Indy nemá jinou možnost než se za ní vydat. Opráší proto svůj charakteristický klobouk a koženou bundu a vydá se znovu na cesty. Jeden z Indyho dlouholetých protivníků, Jürgen Voller (Mads Mikkelsen), bývalý nacista, který se nyní jako fyzik podílí na americkém vesmírném programu, má s Archimédovým diskem ovšem zcela jiné záměry. Pokud by je realizoval, může jeho děsivý plán navždy zcela změnit světové dějiny.

O filmu

Není pochyb o tom, že Indiana Jones zůstává jedním z nejoblíbenějších hrdinů, kteří se kdy objevili na plátnech kin: Americký filmový institut tohoto dobrodruha označil za druhého největšího filmového hrdinu všech dob – překonat ho dokázal pouze Gregory Peck v roli Atticuse Finche ve filmu Jako zabít ptáčka. Přesto si lze jen těžko představit, že by se Indy zapsal do kulturního povědomí tak významně, kdyby s ním nebyl neodmyslitelně spjat Harrison Ford v ošoupané hnědé fedoře.

Od chvíle, kdy se Indy na plátnech kin poprvé objevil v legendárním filmu Stevena Spielberga Dobyvatelé ztracené archy z roku 1981, bylo zcela očividné, že se jedná o dokonalé spojení postavy a jejího představitele. Ford byl díky své drsné mužnosti nepopiratelně charismatický a zároveň výrazně a roztomile okouzlující. Škodolibý úsměv se mu na tváři objevil přesně v těch správných chvílích a díky kombinaci vynalézavosti, důvtipu a prachobyčejného štěstí se mu podařilo vyváznout i ze zdánlivě neřešitelných situací.

Ze všech nezapomenutelných postav, které Ford ztvárnil, měl k Indiana Jonesovi vždy velice výjimečný vztah a pravidelně se obracel na producenty Kathleen Kennedy a Franka Marshalla, zda by se k této roli přece jen nemohl ještě jednou vrátit. „Harrison tuhle postavu miluje naprosto stejně jako diváci a nechtěl, aby z filmového plátna definitivně zmizela,“ prohlašuje Kennedy. „Pořád se nás ptal, jestli bychom nemohli přece jen přijít s ještě jedním dobrodružstvím.“

Aby našli na tuto otázku odpověď, obrátili se Kennedy, Ford a Spielberg na Jamese Mangolda, mistrovského vypravěče, který stojí za takovými kritikou uznávanými a komerčně úspěšnými filmy jako Walk the Line, Logan nebo Le Mans 66. Mangold, dvakrát nominovaný na Oscara, měl bohaté zkušenosti s vyprávěním emocionálně poutavých příběhů o významných osobnostech naší minulosti, od Johnnyho Cashe po Carrolla Shelbyho a stejně dobře zvládal i dramatické příběhy o outsiderech. Jeho filmy, které se často soustředily na působivé a citově rozpolcené hrdiny, byly vždy mistrně zpracované, motivovaly diváka se nad příběhem zamýšlet a byly také velice zábavné.

„Myslím, že všichni, kteří jsme se na tomhle filmu podíleli, jsme už velice dlouho věděli, že Jim je skutečně výjimečný filmový tvůrce,“ míní Kennedy. „Je také jedním z těch vzácných režisérů, kteří filmy skutečně analyzují. Pokud přijde řeč na filmy, je ztělesněnou encyklopedií. Jakmile padlo Jimovo jméno, měl Harrison stoprocentně jasno v tom, že se na filmu chce podílet. To pro mě hodně znamenalo. Hodně to znamenalo i pro Stevena a také pro Franka.“

Ford, který se s Mangoldem osobně zná, tvrdí, že právě předchozí díla tohoto scenáristy a režiséra byla jasným důkazem o tom, že právě on je tou správnou osobou, která by měla od Spielberga převzít režijní vedení posledního filmového dobrodružství Indiana Jonese. „Obdivuji celou řadu aspektů filmového umění Jima Mangolda,“ přiznává Ford. „Ale především má jako vypravěč velice ojedinělý způsob vnímání, který se zrodil z jeho vlastních zkušeností a porozumění, a jeho ambice se shodují s ambicemi, které jsme měli při práci na celé této filmové sérii – tedy vytvořit velkolepý a zábavný filmový příběh se specifickým humorem a emocionální realitou, která diváky dokáže oslovit.“

Spielberg říká: „Byl to režisér, se kterým jsem sdílel přístup ke střihu, práci s tempem, vývoji postav i vyvážení jednotlivých scén. Říkal jsem si, že pokud nenatočím další film o Indiana Jonesovi sám, pak by to měl udělat James Mangold.“

Marshall tato slova potvrzuje: „Jim byl s postavou Indiana Jonese a celou sérií velmi dobře obeznámen, a zejména pak s tím, proč to celé tak skvěle funguje. S ohledem na jeho dosavadní dílo a filmy, které natočil, jsme si byli opravdu jisti, že je pro nás tím pravým.“

Mangold si dodnes dokonale vybavuje, jak ve svých sedmnácti letech viděl Dobyvatele poprvé, a to sice v kině v nákupním centru Orange County Mall na severu státu New York přímo v den premiéry – 12. června 1981. Klasický dobrodružný příběh, který si vypůjčil styl i řadu tvůrčích postupů z prvních desetiletí kinematografie, ho uchvátil. Šlo o dokonalou kombinaci honiček, napínavých okamžiků, pěstních soubojů, romantiky a vtipu, pojatou s ojedinělým moderním přístupem.

Mangoldova neutuchající láska a úcta k tomu, co Spielberg stvořil, však byly přesně tím důvodem, proč se zpočátku zdráhal tuto nabídku přijmout. Souhlas s tím, že se za kamery skutečně postaví, dal až poté, co měl naprostou jistotu, že bude mít dostatek prostoru na vytvoření strhujícího dobrodružství hodného série o Indiana Jonesovi: tedy Dobyvatelů ztracené archy, snímku Indiana Jones a chrám zkázy z roku 1984, Indiana Jones a poslední křížová výprava z roku 1989 a Indiana Jones a království křišťálové lebky z roku 2008.

Při práci na scénáři navázal opět spolupráci se scenáristy filmu Le Mans 66 Jez a Johnem–Henrym Butterworthovými, uznávanou dvojicí, která má na svém kontě také filmy Black Mass: Špinavá hra, Get on Up: Příběh Jamese Browna a Na hraně zítřka. Při koncipování příběhu filmu pochopili, že je nesmírně důležité zachovat všechny prvky, díky nimž si celé generace filmových diváků Indyho tak zamilovaly.

„Indiana Jones je postava, která nás vždy překvapí,“ prohlašuje Mangold. „Dokáže být sobecký, empatický, statečný i zbabělý. A Harrison všechny tyhle protichůdné prvky váže do jediného celku. Indiana Jones není nějaký mytický hrdina z řeckých bájí, je to velice lidská postava. Myslím, že všechny jeho výstřednosti, úzkosti, neurózy a slabosti jsou součástí toho, čím je pro diváky tak přitažlivý. Ale má jednu nepopiratelnou superschopnost, a tou je jeho neuvěřitelné štěstí.“

Přestože se tvůrci filmu snažili k této postavě přistupovat s maximálním respektem, považovali za důležité nabídnout divákům současně něco vzrušujícího a nového. Navíc chtěli zohlednit věk postavy, protože Ford se do natáčení pouštěl ve věku 79. let (jakkoliv je na svůj věk jednoznačně v kondici). Zasadili tedy film do období konce 60. let, tedy do doby, kdy by si hrdina a dobrodruh z té nejslavnější generace inspirované klasickými filmovými seriály 30. a 40. let sám připadal poněkud jako penzista.

„Jednoznačnou výzvou je zde skutečnost, že se k tomuto žánru vracíte, aniž byste do role hlavního hrdiny obsadili někoho nového,“ míní Jez Butterworth. „Herec, který tuhle roli hrál po třicítce, ji hraje i na prahu osmdesátky. Myslím, že i když by to bylo možné vnímat jako nevýhodu, jde ve skutečnosti o výhodu. Museli jsme naplno využít skutečnost, že to, co se odehrává ke konci lidských příběhů, může být stejně fascinující jako to, co se děje na jejich počátku. Díky tomu vše působilo autenticky a uchopitelně. Když takovou příležitost využijete, získáte celou řadu možností, kam se s příběhem vydat.“

Tento přístup se Fordovi velmi zamlouval a měl pocit, že odpovídá tomu, jak tuto postavu vnitřně vnímal i on sám. „Neuhýbali jsme nijak před skutečností, že Indy za dobu, po kterou jsme jeho příběhy vyprávěli, zestárl o 40 let – naopak jsme ji zdůraznili,“ popisuje Ford. „Čelili jsme výzvám, kterým čelil i on sám, a do příběhu vložili skutečnou lidskost a vřelost. Při práci na kontextu, v němž se příběh odehrává, jsme uplatnili velkou dávku představivosti. Jde o příběh, který je velmi odvážný a velice vzrušující.“

Na samém počátku filmu se Indiana Jones nachází na konci své životní pouti. Zatímco se chystá odejít do důchodu a skončit s přednáškami, tráví svůj volný čas osamělý ve skromném newyorském bytě. „Indiana Jones, s nímž se setkáváme v roce 1969, je důsledkem toho, co jsme s ním v průběhu předchozích filmů prožili,“ vysvětluje Ford. „Takhle to dopadá, když se z vás stane duševně i fyzicky zlomený archeolog a profesor, vaše profese vás frustruje a čeká vás váš poslední den před odchodem do důchodu a možná si navíc občas dáte během dne skleničku. Je rozladěný, cynický, ukřivděný, ale okolnosti, které na něj osud nachystal, mu nabídnou velkolepé dobrodružství, během kterého prožije jisté zadostiučinění, ale také jistou dávku znovuvzkříšení.“

Mangold vše vysvětluje: „Chtěl jsem, aby se Harrisonova postava na začátku filmu Indymu podobala co nejméně, aby byli diváci skutečně nadšení, až ho okolnosti donutí si znovu nasadit klobouk. V roce 1969 už na hrdiny jako je Indiana Jones nikdo nevěří. Dobrodružství, se kterým jsme přišli, představuje v mnoha ohledech jisté zúčtování mezi hrdinou ze staré školy a ambivalentním a stále cyničtějším moderním světem.“

Artefakt, který je středobodem celého příběhu, Archimédův disk, byl inspirován skutečným artefaktem, mechanismem zvaným Antikythera. Toto mechanické zařízení, o němž se předpokládá, že se ve starověkém Řecku používalo k výpočtu a zobrazování informací o astronomických jevech, je někdy také označováno jako nejstarší nám známý analogový počítač.

„Ve chvíli, kdy jsem věděl, že náš film se bude věnovat toku času, promarněným a nevyužitým příležitostem, učiněným rozhodnutím a chybám, které už nelze vrátit, se objevila klíčová otázka: co by nám umožnilo napravit samotný tok času?“ vysvětluje Mangold. „Informace, které jsem získal o Antikythéře, údajném Archimédově vynálezu, obsahovaly spekulace o tom, že by se mohlo jednat o jakýsi časový kompas.“

Scenáristé si dovolili své verzi Antikythery dodat jistou dávku kouzelných vlastností, aby tak dali vzniknout dokonalému artefaktu, kolem kterého se celý příběh filmu točí. „Archimédův disk je velice odvážný koncept,“ domnívá se Ford. „Myslím, že to byla geniální volba. Ostatní artefakty, které jsme v předchozích filmech poznali, měly vždy náboženský aspekt – Sankarské kameny, Svatý grál, Archa úmluvy. Ale v tomhle případě jsme si pohrávali se samotnou podstatou vědy.“

Indy se rozhodne získat artefakt zpět a vydá se proto z New Yorku na cesty. Není ovšem jediný, kdo Helenu pronásleduje. Je jí v patách i Indyho dávný protivník Jürgen Voller, který doufá, že se mu podaří disk získat. „Ve filmech o Indiana Jonesovi jsou těmi nejlepšími padouchy vždycky nacisté,“ míní John-Henry Butterworth. „Když zkusíte sepsat seznam toho, co byste chtěli ve filmu o Indym vidět, rozhodně bude hodně vysoko přání sledovat Indyho, jak bojuje s nacisty a nakonec zvítězí. Snaha přijít s nápadem, jak tenhle klasický prvek zakomponovat do časového rámce, ve kterém se měl hlavní příběh filmu odehrávat, připomínala tak trochu luštění křížovky, kdy vyplňujete jednotlivá políčka ve snaze dospět k tajence.“

Za tímto účelem tvůrci filmu přišli s akčním úvodem, který se odehrává v roce 1944 a ve kterém mladší Indy bojuje právě s nacisty. „Natočit sekvenci – a to opravdu propracovanou – s Indiana Jonesem v jeho nejlepších letech, ve které bojuje s nacisty, to pro mě byl takový malý zázrak,“ prohlašuje Mangold o motivaci, která scenáristy na tento nápad přivedla. „Umožňuje tak divákům vzpomenout si na něco, co patrně už nějakou dobu neviděli. Chtěl jsem mít šanci natočit film s mladým Harrisonem. Protože jsem ctižádostivý, nedokázal jsem tomuhle nápadu odolat, a proto jsme napsali tuhle sekvenci, jakési komplexní dobrodružství, kterým celý film začíná.“

V době, kdy se natáčení snímku Indiana Jones a nástroj osudu připravovalo, Mangold často své nápady konzultoval s vedoucím výroby Spielbergem, který v té době pracoval na svých vlastních režijních projektech, včetně velmi osobního rodinného dramatu Fabelmanovi z roku 2022. Spolu s producenty Kennedym, Marshallem a Simonem Emanuelem (Rogue One: Star Wars Story, Solo: Star Wars Story) a vedoucím výroby Georgem Lucasem se Spielberg s Mangoldem ochotně dělil o nejrůznější tvůrčí nápady. Ten jeho postřehy ke všem aspektům příprav filmu velice vítal.

„Má neuvěřitelný tvůrčí instinkt a cit pro příběh a dějový vývoj,“ říká o Spielbergovi Mangold, a dodává: „Tím nejzásadnějším, co mi kdy Steven řekl a co mi v hlavě znělo každý den natáčení, byla jeho poznámka ohledně tempa – že natočit film o Indiana Jonesovi je jako natáčet celovečerní trailer. Nemůže příliš dlouho přešlapovat na místě a otálet, protože celý film zkrátka připomíná trailer na chystaný dobrodružný příběh, který má zkrátka jen prostě dvouhodinovou stopáž. A tahle prostá poznámka mě velice zásadně ovlivnila.“

Od samotného počátku nebylo pochyb o tom, že se do role Indiana Jonese vrátí Harrison Ford. Tato skutečnost umožnila tvůrcům filmu sestavit nadaný tým herců pro obsazení vedlejších rolí, kteří by se vyrovnali Fordově dokonalé profesionalitě a hereckým dovednostem a kteří by tomuto výjimečnému herci na plátně zdatně sekundovali.

„Harrison měl vždycky jedinečné charisma,“ prohlašuje Kennedy, která spolu s Marshallem produkovala všechny předchozí díly série o Indiana Jonesovi. „Druhého takového herce nenajdete. Všechno, co dělá, je součástí toho, kým je. Nemyslím si, že by cokoliv z toho, čemu se věnuje, působilo jakkoliv neupřímně. Je evidentní, že hraje roli, ale jak by sám řekl, zkrátka ji hraje. Předstírá. Jeho chování na plátně podle mého názoru vychází z toho, jak se choval dávno předtím, než se stal hercem. Myslím, že právě to bylo vždycky podstatou jeho výkonů a důvodem, proč je tak sympatický.“

Klíčovou roli Heleny Shawové získala Phoebe Waller-Bridge, trojnásobná držitelka ceny Emmy, scenáristka a herečka, která se proslavila vysoce ceněným komediálním seriálem Potvora. Muselo se jednat o někoho, kdo bude schopen se Indymu přinejmenším vyrovnat a držet s ním krok, a Waller-Bridge, která si mimo jiné zahrála nezapomenutelnou roli aktivistického droida L3–37 ve filmu Solo: Star Wars Story, se pro takovou roli ideálně hodila.

Inteligentní, okouzlující a zároveň nebezpečně nepředvídatelná Helena se svým kmotrem není už řadu let v kontaktu. „Je velice nezávislá, ví, co potřebuje k tomu, aby přežila, a jde si za tím,“ říká Waller-Bridge. „Přitom všem je velmi vtipná a zábavná.“

Mangold přirovnává Wallerovou-Bridge k velkým hvězdám zlatého věku Hollywoodu, jakými byly Katharine Hepburn nebo Barbara Stanwyck. „Myslím, že pro ni neexistují žádná omezení,“ konstatuje režisér. „Při pohledu na ni je vám naprosto jasné, že se za krásným obličejem ukrývá také velice inteligentní mysl, a měli byste se před ní mít na pozoru. Je bystrá a pohotová. Takže s kým jiným by se měl Harrison na plátně popichovat než s někým, kdo je právě takovýhle? U každého filmu doufáte, že vaši herci budou společně na plátně působit přirozeně, harmonicky, a v případě Harrisona a Phoebe to fungovalo skutečně skvěle.“

Waller-Bridge o Fordovi říká: „Je to jeden z nejenergičtějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Je neuvěřitelně inteligentní a velice vtipný, jako herec se rozhoduje velice pozoruhodně a vnáší do scény úžasnou energii. Je neuvěřitelně velkorysý, laskavý a milý. Kdykoli je nablízku, všichni kolem se usmívají.“ Ford k tomu dodává: „Phoebe do své role investovala své bohaté komediální schopnosti a také upřímnou vřelost a lidskost. Je to neuvěřitelná herečka.“

Do role Jürgena Vollera tvůrci obsadili dánského hereckého veterána Madse Mikkelsena. Ten je známý z filmových hitů jako Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství, Rogue One: Star Wars Story, Doctor Strange či Casino Royale, ale také například z televizního seriálu Hannibal. Nezapomenutelné výkony předvedl také v dramatech jako je například Oscarem oceněný film Chlast, ve kterém ztvárnil roli středoškolského učitele, který se potýká s alkoholismem. Mangold Mikkelsena chválí jako „nesmírně zdatného a houževnatého herce, který se své roli věnoval na sto procent“.

Přestože je Voller jednoznačný padouch, Mangold ani Mikkelsen v žádném případě nechtěli, aby působil jako přílišná karikatura. „Snažili jsme se vyhnout klišé naprosto pomateného nacisty s výrazným přízvukem,“ vysvětluje Mikkelsen. „Chtěli jsme, aby to byl člověk, který tak trochu splynul se svým okolím, jakmile se přestěhoval do Ameriky, protože je to převážně vědec. Voller je pragmatický a zdrženlivý. Je to člověk, kolem kterého byste na ulici prošli bez povšimnutí.“ Ford k tomu poznamenává: „Mads je herec, kterého nesmírně obdivuji, a to jak pro jeho energii, tak pro nasazení, se kterým k natáčení přistupuje.“

V roli Vollerova neonacistického poskoka Klabera se představuje herec Boyd Holbrook, který s Mangoldem spolupracoval už na filmu Logan a objevil se například ve filmech Predator: Evoluce či Zmizelá nebo v televizních seriálech Sandman, The Fugitive nebo Narcos. „Je sice Vollerovým poskokem, ale je to také tak trochu oportunista, který se chce udržet na předních pozicích velkého podniku, který Voller dává do pohybu,“ popisuje Holbrook. „Klaber je tu proto, aby napomáhal realizaci Vollerových plánů.“

Indy má však na své straně i několik klíčových spojenců. Mangold k tomu říká: „Ve filmu o Indiana Jonesovi očekáváme, že se na cestách po celém světě seznámíme s širokou plejádou postav.“

Uznávaný španělský herec Antonio Banderas, který byl v roce 2019 nominován na Oscara za svou roli ve filmu Pedra Almodóvara Bolest a sláva, si zahrál roli Renalda, Indyho přítele a námořníka, na kterého se Indy obrátí, když v Řecku potřebuje pomoc profesionálního potápěče. „Renaldo je momentálně sice rybář, ale pravděpodobně to byl partyzán, který bojoval za svobodu, možná ve španělské občanské válce, možná později ve druhé světové válce,“ zamýšlí se Banderas. „Je odvážný a tak trochu blázen, ale v dobrém slova smyslu. A je Indyho věrným přítelem. Myslím, že právě teď Indy nějakého přítele skutečně velice potřebuje.“

John Rhys-Davies (trilogie Pán prstenů) se vrací ve své památné roli Indyho dlouholetého společníka Sallaha, věrného a dobromyslného archeologa z filmů Dobyvatelé ztracené archy a Indiana Jones a poslední křížová výprava. Když se s ním setkáváme ve filmu Indiana Jones a nástroj osudu, zabydlel se ve Spojených státech a živí se jako newyorský taxikář.

Rhys-Davies, který je stejně vřelý a pozorný jako jeho postava, byl potěšen, že se Sallah po boku Indyho opět objevuje. „Je prostě skvělé být zpátky, stát se znovu oběžnicí toho obrovského zářícího giganta,“ říká a dodává: „Indiana Jones nezměnil pouze můj život – vlastně změnil celý filmový svět.“ Mangold o Rhysovi-Daviesovi poznamenává: „Je to herec, který působí neuvěřitelně dramaticky, a přitom se dokáže překrásně smát a pojmout situaci s pozoruhodnou lehkostí. A je pro Harrisona skvělým protipólem.“

Heleniným pomocníkem je Teddy, kterého ve svém celovečerním debutu hraje šestnáctiletý francouzský herec Ethann Isidore. Isidore, kterému bylo během natáčení 14 let, popisuje svou postavu jako „vynalézavého a celkem pohodového kluka, který ví, co si počít a jak se v libovolné situaci zachovat. Myslí si, že je dospělý a že je nejlepší na světě, což je pravda. Zpočátku nemá Indiana Jonese rád, protože je nejlepším kamarádem Heleny. Myslím, že je do ní zamilovaný.“

Helenina otce Basila Shawa, který se objevuje v úvodní sekvenci filmu, si zahrál britský herec Toby Jones, známý z filmů Jeden musí z kola ven, Hunger Games, Captain America: První Avenger či Jurský svět: Zánik říše, ale také z celé řady dalších.

Ačkoli jsme se s touto postavou na filmových plátnech ještě nesetkali, jde o archeologa a akademika, který učil na Oxfordu a je také jedním z Indyho nejstarších a nejcennějších přátel – jde o muže, který byl po desetiletí jeho „spolupachatelem“. „Mají k sobě opravdu velice blízko,“ říká Jones o vztahu mezi Basilem a Indym. „Očividně jsou oba fascinováni historií, ale zároveň musím ve svých scénách dát jasně najevo, že na mě Indymu velice záleží.“

To však nemusí nutně stačit na to, aby Indy Shawa dokázal ochránit před plukovníkem Weberem v podání Thomase Kretschmanna, který dohlíží na Hitlerovy aktivity, jejichž cílem je získat v nacisty okupovaných územích cenné umělecké předměty a odeslat je do Německa. Ačkoli jeho postava budí nemalý respekt, sám východoněmecký herec (King Kong, Pianista, Ponorka U–571) se při natáčení svých prvních scén s Harrisonem Fordem cítil poněkud nesvůj.

„Harrison je stejně velký jako já a je velmi štíhlý,“ popisuje Kretschmann. „Seděl přede mnou a já jsem se nemohl ubránit přemítání o tom, jak obří proti mně je. Připadal jsem si tam v té nacistické uniformě jako malé dítě v nějakém kostýmu. Téměř mě to znepokojovalo. Ne, že by snad ke znepokojení byl z jeho strany nějaký důvod, ale ta síla osobnosti, to bylo zkrátka něco neuvěřitelného.“

Herecký tým doplňují také Shaunette Renée Wilson (Black Panther, Miliardy) coby CIA agentka Masonová, která je Indymu v patách, a Olivier Richters (Black Widow, Kingsman: První mise) jakožto Vollerův poskok Hauke.

Snímek Indiana Jones a nástroj osudu se natáčel v Maroku, na Sicílii, ve Skotsku a v Anglii a kromě toho probíhalo natáčení také v ateliérech Pinewood nedaleko centra Londýna. Na vzniku filmu se s Mangoldem podílel výjimečný tým tvůrčích talentů, jehož členy byli mimo jiné výtvarník Adam Stockhausen, kameraman Phedon Papamichael, kostymérka Joanna Johnston, vedoucí týmu speciálních efektů Alistair Williams a vedoucí týmu vizuálních efektů Andrew Whitehurst.

Společně pro potřeby filmu s jeho neuvěřitelnými akčními sekvencemi vytvořili úchvatné vizuální pojetí. To se dvojnásob projevuje také v těch nejpůsobivějších scénách filmu: v sekvenci s vlakem, která se odehrává v roce 1944, během honičky na koních přímo uprostřed slavnostního průvodu, která hrdiny filmu zavede až do hlubin newyorského metra, zběsilé honičky s tuk-tukem v ulicích Tangeru, při napínavých podmořských scénách v Řecku a pochopitelně zejména během velkolepé vrcholné sekvence celého filmu.

Aby zůstala atmosféra filmů o Indiana Jonesovi zachována, navštívil tvůrčí tým filmu severní Afriku, Sicílii a nejrůznější lokace ve Spojeném království s cílem zaznamenat velkolepá místa, na kterých by se celé dobrodružství mohlo odehrávat. „To je naprosto klíčové,“ prohlašuje Harrison Ford. „Ve filmu musíme navštívit celou řadu míst po celém světě. Potřebujeme ta místa naplno vnímat, takřka cítit jejich vůni. A proto potřebujeme v co největší míře používat reálné dekorace, natáčet na skutečných místech s různou kulturou a různou atmosférou.“

Oscarem oceněný výtvarník Stockhausen, známý svou dlouholetou spoluprací s Wesem Andersonem (Grandhotel Budapešť, Až vyjde měsíc, Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun) a Stevenem Spielbergem (West Side Story, Ready Player One, Most špiónů). „Myslím, že právě to je podstatou toho, čím jsou tyhle filmy tak výjimečné. Skutečně se někde ocitnout působí naprosto jinak, než když pouze předstíráte, že jste se tam ocitli. Nacházet se na daném místě vám velice výrazně pomůže zajistit, aby vše působilo realisticky, a dokáže vás to překvapit nečekanými možnostmi, které by vás při tvorbě kulis vůbec nenapadly, jako například možnost zahnout neplánovaně někam za roh.“

Přesto se Stockhausen snažil vizuální působivost reálných lokací sladit se stylizací masivních a detailně propracovaných kulis, které jeho tým vybudoval v ateliérech Pinewood. Dramatická úvodní sekvence je ukázkovým příkladem toho, jak film rafinovaně kombinuje působivé exteriérové lokace – včetně anglického hradu Bamburgh a železniční stanice North Yorkshire Moors – se Stockhausenovými nápaditými návrhy. V této noční scéně se poněkud mladší Indy pokouší zachránit svého přítele Basila Shawa před nacisty, kteří ho uvěznili a převážejí ho vlakem. „Chtěl jsem divákům to, po čem touží, nabídnout hned na počátku filmu, takže film otevírá naprosto klasická scéna, jakou u dobrodružství Indiana Jonese očekáváme,“ vysvětluje Mangold.

Stockhausen se ponořil do důkladného studia materiálů o vlacích z daného období a pro jednotlivé vozy se inspiroval archivními fotografiemi. Komunikační vůz velitele je zdobený obložením z ořechového dřeva a má špičkové vybavení, které se inspiruje Hitlerovým válečným vlakem Führersonderzug. Vůz, ve kterém je uložený cenný artefakt, je dřevěný nákladní vagón se zesílenými okny a dveřmi a najdeme v něm celou řadu vzácných předmětů, mezi kterými najdeme i kopie některých skutečných uměleckých děl a starožitností, jež nacisté uloupili.

Mezi předměty ve voze najdeme také Longinovo kopí neboli Kopí osudu, o němž se věří, že jde o zbraň, kterou na Golgotě zabodl římský voják do boku ukřižovaného Ježíše na Golgotě. Stejně tak tu nalezneme císařské regálie Svaté říše římské, které byly ukradeny v roce 1938 a do jejich nálezu po skončení druhé světové války se ukrývaly v katakombách pod norimberským hradem.

Jedním z nejnáročnějších aspektů této nesmírně komplexní sekvence bylo samozřejmě vizuální omlazení 79letého Forda tak, aby vypadal, jako by mu bylo 37 let. Vedoucí týmu vizuálních efektů Andrew Whitehurst ze společnosti Industrial Light & Magic (ILM) se k tvůrčímu týmu připojil již v raných fázích příprav natáčení, aby pomohl s vytvořením veškerých vizuálních efektů ve filmu. Jeho hlavním cílem bylo realizovat přesně to, co příběh filmu vyžadoval, aniž by přitom pozornost diváků zbytečně nepřitahovaly jednotlivé prvky počítačové grafiky, které zahrnovaly celá digitální prostředí, četná počítačově generovaná rozšíření kulis a lokací, komplexní animace tvorů i simulace povětrnostních jevů.

Přesto bylo pro tým vizuálních efektů společnosti ILM pravděpodobně nejnáročnějším úkolem právě zmíněné omlazení samotného Indiana Jonese. Kdyby konečný výsledek nevypadal věrohodně, pak by celý úvod filmu selhával. Naštěstí se vše podařilo realizovat zcela dokonale.

Společnost ILM za tímto účelem využila kombinace vlastních technik, které zahrnují nejmodernější technologie výměny obličeje (ILM FaceSwap). Ta dokáže zprostředkovat sebemenší detaily původního hereckého výkonu. Díky kombinaci tvůrčích dovedností a využití nástrojů strojového učení, které se soustředí na umělecký výkon, byl Fordův reálný herecký výkon věrně namapován na digitální verzi obličeje této filmové hvězdy.

Výtvarníci společnosti ILM měli navíc přístup k rozsáhlému archivu záběrů Harrisona Forda z předchozích filmů o Indiana Jonesovi a s využitím nové technologie a katalogu archivních snímků vytvořili přesvědčivě mladého Indiana Jonese.

„Společnost ILM vytvořila systém, díky kterému jsem za dva dny po dokončení natáčení této úvodní sekvence ve střižně už měl k dispozici záběry mladého Harrisona,“ popisuje Mangold. „Bylo vidět, že se tento inteligentní systém jednoznačně zaměřuje na Harrisonovy herecké výkony a skvěle je zprostředkovává, takže to, co na plátně vidíme, vychází z jeho duše. Výrazy, projev a pocity té postavy, to vše byl na sto procent Harrison.“

Po prologu se děj filmu přesouvá do srpna 1969, kdy do ulic Manhattanu vyšly přibližně 4 miliony lidí, aby společně oslavily úspěch mise Apolla 11 na Měsíc a vzdaly čest astronautům Neilovi Armstrongovi, Buzzovi Aldrinovi a Mikeovi Collinsovi. Realizace slavnostního průvodu a následné honičky byla obrovskou výzvou, která si vyžádala značné přípravy přímo v exteriérech ve skotském Glasgow, které ve filmu zastupuje Manhattan. „Potřebovali jsme najít lokaci, kde bychom mohli natáčet scény honičky a celou sekvenci se slavnostním průvodem přes Midtown East a nahoru k Hunter College, a Glasgow se pro tyto účely se svou zástavbou ideálně hodilo,“ objasňuje Stockhausen.

Stockhausen se při ověřování podoby ulic a vozů ve slavnostním průvodu inspiroval dobovými záběry a fotografiemi, zejména snímky Ameriky 70. let od fotografa Stephena Shorea. „Na fotografiích a záběrech jsme objevili nejrůznější zajímavosti, které jsme nakonec do scény zakomponovali,“ vzpomíná. „Třeba kombi s otevřenými zadními dveřmi, ze kterého natáčí filmový štáb – takovou specifickou drobnost je velice zábavné ve filmu použít, protože je opravdu velice konkrétní a naprosto autentická. Takové auto se zkrátka v onom průvodu skutečně objevilo. Přidali jsme pár vlastních věcí jako třeba některé balóny nebo další dekorace, které v průvodu ve skutečnosti k vidění nebyly, ale základem je skutečně původní reálný průvod.“

Vedoucí týmu pro natáčení akčních scén s vozidly, Alex King, si přál ve filmu použít také vůz Chrysler Imperial Parade Phaeton z roku 1952, ve kterém jeli Armstrong, Aldrin a Collins v průvodu po Broadwayi. Tohoto vozu byly ovšem vyrobeny pouze tři kusy, takže byl King nucen obstarat pro potřeby natáčení Chrysler podobný, odstranit z něj střechu a přestříkat ho na černo.

Tvůrčí tým strávil celkem tři týdny úpravami jedné z hlavních ulic v centru Glasgowa, ulice St. Vincent Street, která byla poté po sedm dní natáčení uzavřena pro veřejnost. „Nemůžeme jen tak vtrhnout do centra velkého města a na tři měsíce ho obsadit,“ vysvětluje Stockhausen. „Svou práci musíme dokončit v co nejkratším čase a dovolit místním, aby dál žili svým každodenním životem. Takže se všichni toužili co nejrychleji pustit do práce a vybudovat potřebné úpravy, nachystat vývěsní štíty a doplnit veškeré potřebné detaily. Pracovali jsme v poklusu.“

Počasí štábu filmu naštěstí přálo. Během natáčecích dnů, kdy se na pozadí objevuje až tisícovka statistů v rolích návštěvníků průvodu a demonstrantů proti válce ve Vietnamu, se mohl Glasgow pochlubit krásnou modrou oblohou a slunečným počasím, což bylo pro Papamichaela učiněným požehnáním, protože se domníval, že by tato sekvence měla být plná barev a pestrá, aby kontrastovala s úvodem filmu, odehrávajícím se v roce 1944. Změna barevné palety měla zdůraznit, jak moc se svět kolem Indyho změnil.

„Přestože se vše natáčelo v Glasgowě, připadali jsme si jako v New Yorku na konci 60. let – velkolepé pojetí, barvy, hippies, dudáci, vojenská kapela, roztleskávačky, auta a policisté na koních,“ říká Papamichael. „Všechno ohromně kontrastuje s předcházející sekvencí. Zatímco během sekvence v roce 1944 se ocitáme v noci a jsme obklopeni nacisty, tady se všechno najednou rozzáří pestrými barvami. Jednalo se o skvělý vizuální prostředek, jakým zdůraznit, že jsme se ocitli ve zcela jiné době.“

Papamichael, který byl dvakrát nominován na Oscara za svou práci na filmech Chicagský tribunál a Nebraska, s Jamesem Mangoldem spolupracoval již na šesti předchozích filmech včetně snímků Le Mans 66 a Walk the Line. Nadání a nadšení pro filmovou tvorbu jsou Papamichaelovi zjevně vrozené. Jeho otec se podílel na klasickém muzikálu společnosti MGM Zpívání v dešti a jeho dědeček byl rekvizitářem filmu Johna Hustona Africká královna.

Mangold a Papamichael chtěli v těch nejokázalejších i nejemotivnějších scénách filmu vzdát poctu dílu britského kameramana Douglase Slocomba, držitele Oscara, který byl kameramanem prvních tří filmů o Indiana Jonesovi. „Tento film má velice široký vizuální záběr, což je pro mě jako kameramana opravdu fascinující,“ svěřuje se Papamichael. „Úžasné na tom je, že v něm navštívíme po vizuální stránce velice rozmanitá prostředí – od Maroka přes Sicílii až po podmořský svět – která umožňují uplatnit velmi specifické nasvícení a barevnou paletu. Ta rozmanitost je zkrátka ohromující.“

Ostatně i samotná sekvence slavnostního průvodu vyžadovala více odlišných přístupů. V průběhu honičky se Indy ocitá na koni v podzemí manhattanského metra a uniká protijedoucímu vlaku. Pro tyto scény vytvořil Stockhausen v ateliéru 007 v Pinewoodu, největším ateliéru na světě, repliku stanice metra ve skutečném měřítku, a to včetně malby na zdech a dlaždic, odpovídajícím způsobem uměle opotřebovaných, aby celé dekorace působily co nejvěrohodněji.

Pro tuto část sekvence Papamichael přišel s poněkud „zemitějším“ způsobem nasvícení. „Barevná paleta není do takové míry filmová,“ vysvětluje kameraman. „Vše je trochu utlumené a do jisté míry barevnou paletou odkazujeme na filmy jako Taxikář nebo Rozhovor.“ (V posledně jmenovaném filmu, který v roce 1974 režíroval Francis Ford Coppola, se navíc v malé, ale nezapomenutelné vedlejší roli objevil přímo Harrison Ford.)

Slovo „zemitý“ použila také kostymérka Joanna Johnston, když vzpomíná na pokyny, které dostala od Mangolda ohledně toho, jak by měla přistupovat k návrhu kostýmů jednotlivých postav. „Jim chtěl, aby jejich návrhy byly zemitější a realističtější,“ prohlašuje Johnston. „Nebyla to příliš okázalá doba. Protože se ocitáme v pozdních 60. letech, nestála v popředí našeho zájmu stylizace.“

Johnston, dvakrát nominovaná na Oscara (Spojenci, Lincoln), také toužila složit poctu odkazu svého bývalého učitele, uznávaného kostyméra Anthonyho Powella. Johnston pod vedením tohoto trojnásobného držitele Oscara (S tetou na cestách, Tess, Smrt na Nilu) pracovala na filmu Indiana Jones a chrám zkázy a společně s ním navrhovala kostýmy pro film Indiana Jones a poslední křížová výprava. „Byla jsem poměrně jasně rozhodnutá, že se jeho vlivy budu řídit v průběhu celého filmu,“ říká Johnston o Powellovi, který zemřel jen několik dní před zahájením natáčení snímku Indiana Jones a nástroj osudu.

Johnston se proto přesně držela stylu Indyho zavedeného šatníku – fedora a kožená bunda byly samozřejmě naprostou povinností. Když si Ford přišel vyzkoušet svůj starý kostým, zjistil, že je schopen charakteristického vzhledu své postavy dosáhnout přímo na místě bez nejmenších problémů. „Není k tomu moc co říkat,“ prohlašuje Ford. „Prostě mi ten kostým stále padl.“ Frank Marshall se přidává: „Bylo to neuvěřitelné. Stáli jsme tam a najednou se mezi námi objevil Indy.“

Johnston vytvořila doplňkové kostýmy pro další hlavní postavy, včetně bystré Heleny v podání Waller-Bridgeové a Mikkelsenova nenápadného, ale ďábelského Vollera. Pro Helenu Johnston vytvořila spíše praktičtější kostýmy, většinou saka a kalhoty, ovšem s jistou dávkou elegance. Když se Helena vydává do akce, nosí volné mužské košile, kalhoty v jezdeckém stylu a vyšší boty.

„To byl můj nejoblíbenější kostým – v podstatě bych ho mohla nosit neustále,“ přiznává Waller-Bridge, a dodává: „Helena má velkou spoustu různých tváří, ale právě to byla pro mě ta pravá výzva. Joanně se vše podařilo rafinovaně propojit dohromady, takže Helena působí dojmem, že ví, kým doopravdy je, a to se projevuje i v jejím oblečení.“

Mikkelsen říká, že se s Johnston vyhýbali čemukoliv, co by mohlo působit příliš okázale. „Nechtěli jsme, aby Voller příliš vyčníval,“ popisuje Mikkelssen. „Není rozhodně ani trochu marnivý. Ale stejně jako Indiana Jones je výsledkem své doby, takže když ho vidíme v 60. letech, připomíná nám jeho stylizace, že pochází ze 40. let.“

Scény, které se odehrávají v Maroku, se natáčely v exteriérech ve městě Fez, zatímco honosné interiéry hotelu L'Atlantique, kam Helena jede vydražit svůj pokoutně nabytý úlovek, opět vyrostly v ateliérech Pinewood. Stockhausen věděl, že se v hotelu bude odehrávat velká chaotická rvačka, a proto celé prostory navrhl tak, aby zde bylo možné natáčení ambiciózních akčních scén realizovat. „Výchozím bodem přitom byla sekvence v nočním klubu na začátku druhého filmu [„Chrám zkázy“], ta byla prostě úžasná,“ svěřuje se výtvarník.

Hotelová rvačka Fordovi nabídla hned několik klasických Indyho momentů, při nichž ho zachrání jen jeho rychlé reakce a notná dávka štěstí. „Harrison si dokáže pohrávat s očekáváními, které ve vztahu k akčním hrdinům máte, a úspěšně je sabotovat, vyhýbat se klasickým siláckým vzorcům chování,“ domnívá se Mangold. „Jako herce ho mnohem více uspokojuje, když jeho postava selhává, než když se jí všechno daří.“

Když tvůrci filmu společně s vedoucím týmu kaskadérů Benem Cookem (Jurský svět: Nadvláda, Casino Royale) plánovali, jak k samotným fyzickým akčním scénám přistupovat, chtěli, aby co nejvíce kaskadérských kousků bylo skutečných a aby výkony kaskadérů nebyly příliš nadsazené. To se týkalo i krkolomné honičky v tuk-tuku, kdy se tato malá vozidla, v podstatě motorizované rikši, řítí klikatými ulicemi s motocykly v zádech.

Pro tuto sekvenci, která vrcholí dramatickou jízdou po strmých schodech, bylo použito zhruba tucet tuk-tuků. Vozítko se v ní řítí dolů ze schodů, aby se nakonec jako zázrakem zastavilo. Indy a jeho společníci jsou sice poněkud otřesení, ale přesto naživu. „Téměř všechny akční scény filmu, ve kterých figurují lidé, jsou skutečné,“ prozrazuje Mangold a Ford k tomu dodává: „Myslím, že je velmi důležité zachovat u akčních scén jistý lidský rozměr. Pokud něco přeženete, bude to zkrátka přehnané. Když se vám podaří zachovat jistou dávku reality, jen s určitou nadsázkou, působí to na diváky opravdověji a přesvědčivěji.“

Scény z Řecka, kde se Indy a Helena setkávají s Indyho starým kamarádem Renaldem a na své pouti po stopách Archiméda se potápějí v rozsáhlém jeskynním komplexu, se natáčely na Sicílii. „Snažíte se k tomu přistupovat téměř matematicky a uvažujete o tom, co jsme ve filmu o Indiana Jonesovi ještě neměli šanci vidět,“ říká Mangold „A právě tohle je podle mého názoru něco, co jsme ještě neviděli. Přišlo mi, že jsme ještě neměli možnost sledovat Indyho při hledání pokladů pod vodou. Stejně jako v jeskyních můžete pod vodou narazit na katakomby, poklady, pasti i vodní zvířata.“ (A těmi zvířaty jsou samozřejmě úhoři, tedy ryby, které se velice podobají Indyho nenáviděným nepřátelům, tedy hadům.)

„Všechno to byly bez výjimky inspirativní zážitky,“ konstatuje Mangold. „A všichni si užili spoustu legrace.“ A ze všeho nejvíce pak možná sám Ford – režisér s nadšením sledoval, jak ho práce baví. „Je ztělesněním termínu filmová hvězda,“ říká o legendárním herci Mangold. „Umí pracovat s kamerou, má skvělé načasování, ví, jak pracovat se střihem. A to je jedno z opravdových pozitiv, nad rámec jeho neuvěřitelného šarmu a hereckých instinktů. Je to skvělý herec, ale současně také rozumí tomu, co dělá film filmem a jak dobrý film natočit.“

A jak se cítil Harrison Ford v poslední den natáčení, když se loučil se svou skutečně ikonickou postavou 40 let poté, co si poprvé nasadil klobouk a práskl bičem? „Byl jsem z toho nadšený!“ směje se Ford. „Byl jsem opravdu velice šťastný.“

„Budou mi chybět všichni ti, se kterými jsem na filmu spolupracoval – všichni z Lucasfilmu, ze společnosti Disney, Jim Mangold i ostatní herci,“ pokračuje Ford. „Ale Indy mi chybět nebude, protože naplnil svůj účel a já jsem opravdu šťastný, že jsem ho měl možnost dovést až do samotného konce. Měl jsem z toho dobrý pocit. Domnívám se, že jsme natočili film, který si diváci zaslouží. Věřím, že všem těm, kteří jsou fanoušky předchozích filmů, rádi se na ně dívali a dělili se o ně se svými rodinami, dokážeme tímhle filmem skutečně vyrazit dech.“

Indiana Jones a nástroj osudu jde do českých kin 29. června.

Zdroj: Falcon

Radek Londin

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární pořady na Prima Cool

RE-PLAY

Esport / Publicistický / Zábavný