Napsat o mohutném hradu Heidelberg, že je zřícenina, je poněkud odvážné. Nicméně je jisté, že do dob své největší slávy se už nikdy nevrátí.

Před bezpochyby monumentální demonstrací z produkce Milionu chvilek pro demokracii, která pod záštitou oslav 17. listopadu bude opět napínat struny a stmelovat jednu skupinu občanů v jejich nesmlouvavé pravdě proti většinovému špatně smýšlejícímu „zbytku“, nás čeká pochod Chvilkařů na Hrad. A to v souvislosti s připomínkou 21. srpna 1969. Troufám si věštit, že spíše než připomínky se ale opět dočkáme, ostatně sami to avizují, hudebně-dramatických a recitačních výstupů na téma „Ukaž, jak moc nesnášíš Babiše, Zemana, Rusko a Čínu a vyhraješ mávátko na příště“.

Bývaly doby, kdy jsme před osmadvacátým říjnem nejvíce slýchali o lidech, kteří si do Vladislavského sálu Pražského hradu přijdou převzít ocenění. Poslední dobou je to ale trochu jinak. Poslední dobou se naopak nejvíce řeší ti, kteří na Hrad nepřijdou vůbec. Z nechození na „prezidentské“ akce se totiž stalo gesto, které patří tak nějak k dobrému tónu. Gesto vrcholného nesouhlasu s prezidentem a jeho politikou. Gesto hojně využívané politiky současných opozičních stran, kteří se doslova trumfují v tom, kdo razantněji odmítne hradní pozvání.

Miroslava Němcová se v posledních letech pasovala do role „poslední spravedlivé“. Objevila v sobě opožděně disidentku v době, kdy je tímto směrem „odvážný“ každý. A k prezentaci svého „mesiášství“ neopomene žádnou příležitost . Naposledy napsala otevřený dopis prezidentovi, který však není určen jemu, ale veřejnosti v rámci jejího PR. Ještě tibetskou vlajku a tričko s nápisem „Putin je XY“ a bude to snad všechno.

Nad vytrvalostí tohohle hráče zůstává rozum stát...