Gone with the wind… Ano, právě názvem klasického románu Margaret Mitchell z roku 1936 by se dal asi nejlépe shrnout výsledek tři roky trvající zoufalé snahy demokratů zbavit Donalda Trumpa úřadu.

Letos v zimě to bude dvacet let, co proběhla slavná televizní stávka, chcete-li krize v České televizi. Člověk, který pečlivě sleduje společenské dění, musí nabývat nezvratného dojmu, že je po dvaceti letech našlápnuto na takové malé televizně-krizové repete. Zatímco tehdy byl ale jablkem sváru post generálního ředitele, dnes je středem mediální vřavy volba členů Rady ČT – pouhých šesti členů z patnácti. Přitom vzhledem k reálným kompetencím, které Rada má, bychom si možná vyhrocené diskuse mohli ušetřit. Jenže to by Česká televize nesměla být některými považována za zlaté tele, na které se nesahá. Za jejich zlaté tele, abychom byli úplně přesní…

Ne, že by takzvaný "demoblok" někdy fakticky existoval. Jisté ale je, že dnešní volbou Mariana Jurečky do čela lidovců fakticky končí a končí i možnost vytvoření „konzervativního bloku“ s ODS. To je celkem racionální vyústění situace – už proto, že účelové slepence, fungující jen a pouze na bázi společného nepřítele, zpravidla nebývají úplně nejúspěšnější a nejživotaschopnější. Vždy je totiž jen otázkou času, jak dlouho odolá tmel v podobě společného nepřítele odstředivým silám v podobě zcela odlišných zájmů jednotlivých stran…

Nechci příliš používat termín „druhé referendum“ o brexitu. Protože tenhle termín navozuje dojem, jako by nějaké druhé referendum bylo bývalo potřeba. Jenže nebylo! Voliči se v červnu 2016 vyjádřili naprosto jasně. Přesto ale parlamentní volby ve Velké Británii, již třetí během posledních pěti let, v zásadě takovým druhým referendem byly. A voliči v něm vyslali jasný vzkaz: názor jsme nezměnili, stojíme si za ním a z našeho rozhodnutí si nikdo trhací kalendář dělat nebude. Kdo tohle nepochopil, pohořel…

„TOP 09 by měla zaniknout, protože devět stran ve Sněmovně je moc,“ zhruba tohle prohlásil šéf poslaneckého klubu Pirátů, Jakub Michálek, a vzbudil tím nemalé emoce. (A asi nikoho nepřekvapí, že největší emoce pocházejí právě od Miroslava Kalouska nebo Markéty Pekarové, tedy od představitelů dotčené strany). Přitom když se na Michálkův výrok podíváme pragmaticky a nezaujatě, těžko můžeme dojít k nějakému jinému závěru než k tomu, že Pirát Michálek má prostě pravdu!

Možná si ještě ze školních let vybavíte ten nepříjemný pocit, který jste měli, když někdo začal ve třídě přejíždět nehty po tabuli. Ten otřesný zvuk, při kterém uši trpěly, člověk se popadal za hlavu a doufal, že už to co nejrychleji skončí. Podobně nepříjemný pocit v řadě lidí vyvolaly i víkendové oslavy listopadových událostí roku 1989, které se zvrhly v protesty, ultimáta bez obsahu, pískot, pokřik, či volání po omezení volebního práva. Je to velká škoda! Protože výročí třiceti let od pádu komunismu by si jistě zasloužilo důstojnější připomínku…