Minulý týden proběhla tiskovka skupiny poslanců ze 7 z 9 parlamentních stran ve věci dopisu Kongresu USA nazvaném "Pražská výzva k informační odpovědnosti". Poslance spojuje starost o vývoj demokracie a obava z dezinformací, a proto žádají americké zákonodárce o zvážení regulace technologických gigantů. Doufám, že k dopisu poslanci přiloží také přílohu č. 1: Seznam povolené pravdy a povolených médií ke sdílení; přílohu č. 2: Seznam lží a dezinformačních webů k vyjmutí z mediálního oběhu. Podobnost s dopisem adresovaným v roce 1968 Leonidu Iljiči Brežněvovi čistě náhodná? Udělejte si představu sami.

V Praze na Václavském náměstí a náměstí Republiky bylo v souvislosti s přicházejícím adventem instalováno 65 bezpečnostních betonových bloků. Další jsou již trvale na Staroměstském náměstí. Mají chránit návštěvníky vánočních trhů. Ale před čím? To se na rovinu nedozvíme. Znáte to: terorismus, nesouvisí, nic s ničím, extremismus. Přibydou příští rok vodní příkopy? Další rok žiletkové ploty? Pak minová pole a kulometná hnízda? Zabezpečovací laserové systémy vybavené střelami proti splašeným automobilům?

Násilí je posledním útočištěm neschopných, napsal Isaac Asimov ve své Nadaci. Tu zřejmě „přesvědčená odpůrkyně jakéhokoliv násilí“, redaktorka Petra Procházková z Deníku N, nečetla. Zřejmě v zájmu většího dobra, pravdy a lásky slovně i fyzicky napadla redaktora české mutace ruského serveru Sputnik Vladimíra Frantu na konferenci s přiléhavým názvem Mediální fórum 2019: svoboda žurnalistiky v kontextu práv člověka, nových technologií a mezinárodní informační bezpečnosti. Že tě hanba nefackuje, řekli by mi doma. Otázka je, zda paní Procházková nefackuje i tu hanbu.

Demokracie je nemocná, říkají nám pravdoláskaři a havloidi, vzkazuje Zdeněk Svěrák coby „pomyslný spolujezdec“ Václavu Havlovi v jeho bývalém automobilu v rámci projektu Autodialog s V. Havlem. Taky nám říkají sluníčkáři, přidal se Bolek Polívka. Tak nevím, zda je nemocná jenom demokracie. Nicméně tohle se dá docela dobře léčit. A to nadhledem, střízlivým úsudkem, kritickým myšlením odmytizováním a hlavně pravdou. Nicméně chápu, že někteří mají neustálé nutkání pěstovat kulty osobnosti, ať už toho, nebo onoho.

Nezisková organizace Člověk v tísni byla v Rusku zařazena na seznam nežádoucích organizací. Řada aktivistů pod vedením spoluzakladatele a výkonného ředitele Šimona Pánka bez jakéhokoliv mandátu voličů prosazujících mimo jiné ideologickou agendu tak může své aktivity směle přesměrovat jinam. Je-li jejich činnost tak záslužná, jak tvrdí, pak by po nich měl sáhnout kdokoliv jiný. Neziskovka však uvedla, že v Rusku nepřestane pracovat. Více než dvoumiliardový rozpočet financovaný z velké části ze zahraničí (zejména EU, USA a VB) je třeba někde rozpustit. Lehce jsem se podíval na zoubek i dvěma předním představitelům a jejích šíření „dobra“.

Vypadá to, že aktivistům jejich Milion chvilek pro demokracii trochu přerostl přes hlavu a z demonstrací jako prostředku pro dosažení cíle se stal cíl samotný. Mikuláš Minář se svým zákulisním štábem už vymyslel, co v listopadu. Mají prý dvě role: jsou hlídací psi a zahradníci demokracie. Premiérovi dají na Letné ultimátum a nalajnují červené čáry. A pokud je premiér, prezident nebo prý jiní politici překročí, tak budou vycházet do ulic. A jestli neumřeli, tak demonstrují dodnes.