Před osmi lety, 18. prosince 2011, zemřel v pětasedmdesáti letech poslední československý prezident a posléze první prezident samostatné České republiky, dramatik, spisovatel a bývalý disident Václav Havel. V rámci výročí jeho úmrtí se v Praze uskuteční akce na Havlovu počest.

Demokracie je nemocná, říkají nám pravdoláskaři a havloidi, vzkazuje Zdeněk Svěrák coby „pomyslný spolujezdec“ Václavu Havlovi v jeho bývalém automobilu v rámci projektu Autodialog s V. Havlem. Taky nám říkají sluníčkáři, přidal se Bolek Polívka. Tak nevím, zda je nemocná jenom demokracie. Nicméně tohle se dá docela dobře léčit. A to nadhledem, střízlivým úsudkem, kritickým myšlením odmytizováním a hlavně pravdou. Nicméně chápu, že někteří mají neustálé nutkání pěstovat kulty osobnosti, ať už toho, nebo onoho.

Vypadá to, že aktivistům jejich Milion chvilek pro demokracii trochu přerostl přes hlavu a z demonstrací jako prostředku pro dosažení cíle se stal cíl samotný. Mikuláš Minář se svým zákulisním štábem už vymyslel, co v listopadu. Mají prý dvě role: jsou hlídací psi a zahradníci demokracie. Premiérovi dají na Letné ultimátum a nalajnují červené čáry. A pokud je premiér, prezident nebo prý jiní politici překročí, tak budou vycházet do ulic. A jestli neumřeli, tak demonstrují dodnes.

Kdyby to nebylo k pláči, možná bych se smál tomu, co předvádí starosta Prahy 6 za TOP 09 Ondřej Kolář v souvislosti s barvou politou sochou generála Koněva. Chápu, že jde o levnější PR, než když radnice předloni za jeho sebeprezentaci v Playboyi zaplatila 50 tisíc korun z kapes občanů (což „milostivě“ po provalení kauzy nahradil ze svého). Chápu také důsledky výchovy v rodině bývalého diplomata a představitele Evropských hodnot Petra Koláře, který je znám svými protiruskými postoji a naopak až nekritickým pohledem, eufemisticky řečeno, na USA a EU. Ale všeho moc škodí a některá „hrdinství“ jsou vskutku levná.

Není tomu tak dávno, co Washington Post uveřejnil článek nadepsaný „Vzdávají se Češi morální odpovědnosti?“, který napsal Carl Gershman, prezident amerického Národního nadačního fondu  pro demokracii (NED), jinak šedá eminence politických podrazů a převratů v mnoha zemích světa.

Známé gesto symbolizující vítězství lze použít i jako urážku. Přitom má dlouhou historii, která sahá až do stoleté války. Obzvláště pro Brity se tak dodnes jedná o velmi výrazný kulturní odkaz…