ZÁHADY ŽIVOTA: Zázraky se dějí!

V lednu tohoto roku oslavila uznávaná léčitelka Eva Moučková své 81. narozeniny. Za dlouhá léta, co se věnuje svému poslání, už úspěšně vyléčila mnohé nemocné u nás i v zahraničí, včetně těch, kterým moderní medicína nedávala žádnou naději na uzdravení. Přestože je dnes léčitelství obecně zesměšňováno, nemůžeme popřít skutečnost, že ve správných rukou dokáže zachraňovat životy a proměňovat beznaděj v zázraky…

Paní Moučková, ráda bych navázala na to, o čem jsme si krátce povídaly minule. Zajímalo by mě, jak došlo k vaší spolupráci s Americkým lékařským institutem a jak tato spolupráce probíhala v praxi? Jak vás oslovili?

Dodnes netuším, kde na mě tehdy vzali kontakt, nebo kdo konkrétní mě doporučil. Vysvětluji si to tak, že se o mně dozvěděli od některého z mých zahraničních klientů. Jako blesk z čistého nebe mi v roce 1992 přišla letenka z Oregonu a prosba, abych přijela na univerzitní kliniku a podílela se na terapii zdejších pacientů. Krátce nato jsem se dozvěděla, že pozvání přišlo od americké lékařky, jejíž rodiče pocházeli ze slovenského Bardějova. Osobně jsem ji ale neznala. Zajistila mi ubytování na oregonské klinice a dala mi vlastní ordinaci, kde jsem každý den přijímala pacienty, kteří měli o mé služby zájem. Když bylo třeba, docházela jsem i na lůžková oddělení za lidmi, u nichž standardní péče selhávala, nebo nepřinášela žádný užitek. Byla to pro mě nezapomenutelná zkušenost.

Jaké nemoci jste v Americe léčila?

Všechny možné. Pozvali mě i k ženám, které po amputaci prsu trpěly obrovskými otoky. Tyto pacientky měly silně narušený lymfatický systém a neumíte si ani představit, jak nepříjemné to pro ně muselo být. Nejenže psychicky čelily informaci, že se jim v těle objevila rakovina (a musely podstoupit odnětí prsu), ale zároveň se vyskytly i další vážné komplikace. Dodnes vidím před očima jednu z nich. Musela mít ruku na kovové konstrukci, protože jinak by se vahou odtrhla od ramenního kloubu. Její ruka vážila přes třicet kilo a otok byl tak mohutný, že ženě nebyly vidět ani prsty. Na první pohled jsem si myslela, že jí je amputovali také. Paní byla naštěstí velká bojovnice, a tak jsme se společně pustily do práce. Otok začal ustupovat a ona se časem vrátila zpět do běžného života. Obě jsme z toho měly ohromnou radost, protože v jejím případě byli lékaři ohledně příznivé prognózy skoupí na slovo.

Jaký způsob terapie jste v oregonském zdravotnickém zařízení volila?

Stejný jako kdekoliv jinde. Doporučovala jsem určité bylinky, působila energeticky a dávala těm, co chtěli naslouchat, užitečné rady v rámci stravování a životního stylu. Tohle všechno přispělo k jejich postupnému zotavování.

V Americe asi rostou trochu jiné byliny než u nás. Jak jste to řešila?

Pacientům jsem doporučovala výhradně evropské byliny, jejichž účinky i dávkování dobře znám. Nebyl žádný velký problém je tam sehnat ve větších bylinkářstvích. Jen jsem se musela naučit jejich americké názvy a přiznám se, že když jsem se po delší době vrátila domů, jen horko těžko jsem si vybavovala jejich česká názvosloví. Opravdu se nedivím lidem, kteří žijí delší dobu v zahraničí, že jsou pak trochu zmatení a vypadávají jim z hlavy některá naše slovíčka.

Jak dlouho jste v Americkém lékařském institutu působila?

S přestávkami asi deset let. Řekla bych, že s pobytem v Čechách to bylo tak půl na půl. Bohužel dnes už je většina odborníků, s nimiž jsem tehdy úzce spolupracovala, po smrti. Čas zastavit nedokážu.

Vzpomínáte si na konkrétní případy lidí, kterým oregonští lékaři nedokázali pomoci, ale vy jste jim i přes jejich nepříznivou prognózu pomohla se zcela uzdravit?

Určitě. V Americe se na mě například obrátil scénárista, který měl rakovinu štítné žlázy v pokročilém stadiu. Během dvou měsíců se úplně uzdravil, přestože mu odborníci nedávali už žádnou naději na vyléčení. Pro lékaře to byl hotový zázrak, protože série vyšetření prokázala, že v těle toho muže není po rakovině ani památky. Jak už jsem vám řekla minule, onkologické onemocnění ještě nemusí znamenat konec. Záleží na tom, jak se k němu postavíte a zda je vám »seshora« přáno se uzdravit.

Pokud byste měla porovnat přístup českých a zahraničních pacientů k alternativní medicíně, v čem se liší?

V Americe se za zdravotní péči tvrdě platí, a proto jsou lidé mnohem pokornější a poslušnější – i co se týče preventivní péče. Jakákoliv nemoc tam totiž každého vyjde velice draho. Když jsem Američanovi dala nějakou radu, byla jsem si jista, že se jí bude řídit – u českých pacientů je to vždy nejisté. Někteří mají určitou rebelii vůči veškerým zdravotním radám v povaze a nechce se jim nijak měnit dosavadní životní styl. Ale to je každého věc, jaké má priority.

A co čeští lékaři? S těmi jste také navázala spolupráci?

I to se naštěstí podařilo. Během své praxe jsem se setkala s mnoha, kteří mi začali důvěřovat a sami za mnou začali posílat své pacienty. Mezi prvními z nich byla doktorka – alergoložka – Vlasta Janková, s níž jsme se časem skamarádily. Naše první osobní setkání ale úsměvné vůbec nebylo. Vlasta tehdy pečovala o silně alergické děti, které k ní chodily obden na vakcinaci a najednou přestaly. Měla o ně strach, protože netušila, co se s nimi děje. A tak vzala telefon a začala jejich rodiče obvolávat. Od nich se dozvěděla, že se její malí pacienti uzdravili po návštěvě léčitelky a její vakcíny už nepotřebují. Nedávalo jí to žádný smysl, protože podle všech dřívějších zkušeností se žádné úplné uzdravení konat nemělo. A pak se stala taková věc – jedno z dětí, kterým jsem pomohla, náhle dostalo astmatický záchvat. Dodnes si pamatuji, že se ten chlapeček jmenoval Davídek a bylo mu asi pět let.

Maminka zpanikařila a zavolala paní doktorce, ke které dřív chodil na alergologii, a poprosila i mě, abych okamžitě přijela. Vzala jsem si taxíka a dorazila hned, jak to bylo možné. Paní doktorka Vlasta dorazila dříve než já, a když jsem přišla, už u něj seděla s injekcí. Byl to vážný stav a jediné, co se v tu chvíli nabízelo z medicinského pohledu, byla injekce. Chlapeček od sebe Vlastu odstrkoval a nechtěl se nechat píchnout. Moje první otázka zněla: „Co snědl?“ V ten moment paní doktorka řekla: „Co je to za blbost?“ Dávala jasně najevo, že nechápe, proč mě také pozvali. V té době totiž medicína ještě vůbec nepočítala s tím, že by alergie mohla mít jakoukoliv spojitost s jídlem. Věřilo se, že se jedná o vrozenou nemoc bez vnější příčiny. Davídek se mi bezděčně schoulil do náručí, já na něho energeticky působila a chlapec už krátce nato začal klidně dýchat a záchvat byl pryč. Vlasta pořád držela injekci v ruce a nechápavě pronesla: „Tohle jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděla…“

Přišla jste na to, z čeho dostal Davídek astmatický záchvat?

Ano, maminka s ním byla na »Staromáku« a koupila mu v řeznictví sekanou, přestože měl hovězí a vepřové maso ode mě zakázané – právě proto, aby se uzdravil a jeho potíže už se nevrátily. S Vlastou jsme se spřátelily a začaly spolupracovat. Zajistila pro těžce alergické děti a jejich rodinné příslušníky ozdravné pobyty v přírodě a děti se nám uzdravovaly přímo před očima. Zaměřovali jsme se na kvalitní stravu, sbírali společně s dětmi bylinky a učili rodiče, jak mají připravovat čisticí čaje. Kromě jiného se nám tam podařilo něco úžasného, něco, co by každý lékař, který znal prognózu i diagnózu, jistě ocenil. Byl tam s námi i postižený chlapeček, kterému byly v té době dva roky a nechodil. Když se na něj během pobytu přijeli podívat rodiče, nevěřili vlastním očím. Tomášek se nám vytrhl z rukou, běžel směrem k nim a nadšeně volal: „Táta! Táta!“ A my s Vlastou jsme se okamžitě rozbrečely taky, protože jsme neměly ani tušení, že umí mluvit.

Čím si to vysvětlujete? V čem bylo to kouzlo?

V bylinách, v rukou a v lásce, kterou jsme všem těm dětičkám věnovaly. Někdy se opravdu děly zázraky, aniž bychom tušily, proč. Ale bylo tomu tak. Vlasta na tom měla ohromný podíl, protože se otevřela všemu, co dosud neznala. Časem mě vyzvala, abych pracovala u ní na středisku v Praze, kde jsem měla možnost pomáhat lidem s různými zdravotními komplikacemi.

Obracel se tam na vás s prosbou o radu i zdravotnický personál?

A to víte, že ano. Pamatuji si, jak za mnou přišel sám pan primář, aby mi řekl: „Tak hele, mám rakovinu prostaty. Dělej se mnou, co umíš, Evo.“ I jemu jsem pomohla. Měla jsem tam s lékaři i sestřičkami úžasné vztahy. Já plně respektovala jejich práci a oni moji. Společně jsme byli skvělý tým a je velká škoda, že dnes není o spolupráci osvědčených léčitelů a lékařů větší zájem.

Podařilo se vám někdy na středisku nečekaně odhalit i vážný zdravotní problém, který dosud nebyl u některého z pacientů objeven?

Vzpomínám si na pána, co za mnou přišel v době, kdy jsem pracovala na středisku. Trápila ho zvětšená prostata a potíže s tím spojené. Podívala jsem se na něj a nemohla se ubránit nutkání, že s ním musím okamžitě na kardiologii. Svým vnitřním zrakem jsem viděla, že má slabé srdce, přestože si nestěžoval na žádné srdeční obtíže. Požádala jsem ho, aby šel za mnou, a dovedla ho za lékařkou, aby mu natočila EKG. Když to udělala, okamžitě volala sanitku. Šlo mu o život. Takové věci se v praxi stávaly docela často, a tak není divu, že mojí přítomností na středisku lékaři neopovrhovali. Naopak ji velmi vítali, protože jim to umožňovalo uvidět celkový obraz díky jinému pohledu. V té době nás, léčitelů, působilo na středisku několik a obvykle s tím nikdo neměl žádný problém. Bylo tomu spíš naopak.

Nesetkala jste se během své praxe ze strany lékařů s žádnými negativními reakcemi?

To víte, že setkala, a já se jim nedivím, protože i mezi léčiteli je spousta podvodníků a neumětelů. Vzpomínám si na pana primáře, který na mě řval, když jsem na pozvání rodičů poprvé navštívila dětskou onkologii v Motole. Jedné mamince jsem právě vysvětlovala, jak má připravovat a dávkovat bylinný čaj. Křičel na mě: „Vždyť to dítě umírá, nemůžete na něm nic zkoušet!“ Mamince té holčičky jsem totiž řekla, že od ní nechci jedinou korunu a že za zkoušku nic nedá. Snažila jsem se panu primáři vysvětlit, že seshora vím, že holčička neumře a že jí ten čaj pomůže, ale on mě odbyl s tím, že už moje bláboly nehodlá dál poslouchat. Maminka se však nenechala odradit a čajík vařila, protože šanci na uzdravení podle primáře stejně neměli. Dívenka se ale navzdory všemu uzdravila a pan doktor, když viděl, jak velké pokroky udělala, mi zavolal, aby se omluvil.

Celý rozhovor s vyhlášenou léčitelkou Evou Moučkovou o rakovině, která nemusí být konečnou fází života, o jejích pacientech a osvědčených bylinných receptech, si přečtete v březnových Záhadách života, oblíbeném časopisu o mystériích, zdraví a duši.

V aktuálním čísle také například najdete:

• Co před světem ukrývá tajný vatikánský archiv? Víme, co z něj uniklo! Proces s Galileem i templáři, mimozemšťané a Fatimské proroctví

• Kam spějí pokusy s telepatií? Experimenty prokázaly, že jsme myslí spojeni se svými blízkými!

• Temná mapa zednářů: Jsou naše dějiny dlouhodobě plánované? Mapa z roku 1890 naznačuje, že ano!

• ŠAMANISMUS: Ztracené kousky duší. „Všichni jsme proděravělí jako ementál,“ říká český šaman Ivo Musil.

• Roman Herbst : O praxi s astrálním cestováním a materializaci

+ Účinný návod, jak zatočit s nesnesitelnou bolestí hlavy bez prášků

Březnové číslo na vašich stáncích od 1. 3. 2018!

Více na:

https://www.facebook.com/zahadyzivota/, www.zahadyzivota.cz